Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
IMPERIA založila Helena Iren Michaelsen po odchodu z TRAIL OF TEARS (krátce po vydání výborného alba „Profoundemonium“) a po přestěhování se do Holandska, respektive po krátkém angažmá v kapele SAHARA DUST, která se posléze přejmenovala na EPICA (to už se Simone Simons za mikrofonem). Na přelomu tisíciletí podobných kapel bylo mnoho. Hudebně se pohybovaly někde na pomezí atmosférického gotického metalu (reprezentovaným zmíněnými TRAIL OF TEARS, TRISTANIA, THEATRE OF TRAGEDY a dalšími převážně severskými uskupeními) a finskými melodiky NIGHTWISH, v té době si teprve zlehka pohrávajícími s orchestrálními aranžemi. NIGHTWISH však scénu ovlivnili natolik silně, že mnohé do té doby zajímavé doom/gothic kapely otočily kormidlem (třeba takoví WITHIN TEMPTATION). Nově vzniklá IMPERIA naskočila na čerstvý vítr vanoucí právě od tisíce jezer. IMPERIA však byla jen jednou z mnoha a ze svého žánru nijak nevybočovala. Přiznávám, že svým debutem „The Ancient Dance of Qetesh“ mě tato kapela nezaujala a její další působení jsem sledoval jen z povzdáli.
„Dark Paradise“ je již sedmé album. Začíná se nadějně za zvuku elektroniky kombinované s hutnými rify. Přístup, který evokuje experimentální období THEATRE OF TRAGEDY z přelomu tisíciletí. Svižná, povedená melodie pak se skladbou „Better Place“, vydané o něco dříve jako singl, nastaví laťku nové desky zajímavě vysoko. Poslech „Better Place“ nakonec vedl k rozhodnutí, že si tato kapela po mnoha letech na scéně a v takřka nezměněné sestavě zaslouží samostatný text. Bohužel hned následující „Reach My Tears“, která si naopak hraje s folkovými vlivy, což IMPERIA občas dělává, už v sobě moc kouzla nemá. Ze slibného začátku se postupně sklouzne do dobře odvedené rutiny. Tu přeruší až pomalá, hutná „The Tree Of Life“, která je doom/gothic metalovým příspěvkem na aktuálním albu. I přes pomalý rytmus je to skladba, která přinutí pozvednout obočí z dřímoty, která se už začíná dostavovat.
„Soldiers of Hell“ si hrají s proměnlivou netradiční rytmikou a kombinací vícero žánrů, jenže to nějak nedrží pohromadě a je patrné, že jednotlivé elementy jsou drženy pohromadě spíš násilím než hudební symbiózou. Závěr alba patří dvěma baladám, které jsou však nudné a zcela bez nápadu. Helena Iren Michaelsen má silný hlas, možná jeden z nejsilnějších ve svém žánrovém rybníku. Když se do toho pořádně opře, svou intenzitou dokáže bořit stěny, nicméně vykreslení jemných niterných emocí není úplně její specialita. To jí úplně nesedí. V „The Tree Of Life“ se vykreslení ponuré atmosféry vyvedlo mnohem lépe i za použití agresivnějších poloh vokálu. Celkově se tak na albu najdou dvě tři zajímavé skladby. Přestože je „Dark Paradise“ lepší než mnozí jeho předchůdci, žánrový průměr příliš nepřevyšuje.
IMPERIA se nikdy nedostala z klatby průměrnosti. Ani profesionální výkony již letitých hudebníků na tom nic nemění, v uměleckých směrech nestačí jen řemeslně dobře odvedená práce. Dvě tři dobré skladby, jinak jde o šedý průměr jako obvykle.
1. Better Place
[video] 2. Reach My Tears
3. The Family Chain
4. The Tree Of Life
5. Reflection
6. Soldiers Of Hell
7. Void Of Emptiness
8. Hope Of Joy
9. Lost Souls
10. The Demons' Fireplace
Diskografie
Dark Paradise (2024) The Last Horizon (2021) Flames of Eternity (2019) Tears of Silence (2015) Secret Passion (2011) The Queen of Light (2007) The Ancient Dance of Qetesh (2004)
DALŠÍ INFORMACE
Datum vydání: Pátek, 26. července 2024 Vydavatel: Massacre Records Stopáž: 49:32
STEVEN WILSON - Presents Intrigue: Progressive Sounds In UK Alternative Music 1979-89
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.
Hezky uchopil Mark Tremonti nové album. Často jako by dominantně riffující kytara sváděla souboj s jeho přesvědčivým vokálem. Důrazné a současně melodické album, které je možno definovat jednoduchým konstatováním - moderní a přesto klasický heavy metal.
Tohle album ukazuje, že zřejmě nejen samotná skupina, ale i vlastní jednoduše melodický deathmetalový styl se zdá značně vyčerpaný, alespoň pokud se dělá takto klišovitě, jako to předvádí současní THE BLACK DAHLIA MURDER. Hodně vlažné je to.
Obávám se, že tohle je jediná filmová verze Homéra, kterou jsem potřeboval vidět. Není bez chyb, ale tahle pomalá, temná a rozbolavělá věc dokáže zasáhnout na komoru. I proto, že vysekaný Ralph Fiennes je dokonalý Odysseus. Komorní drama o vině a PTSD.